Živá historie Ing. Jandáčka
Jak nalézt reálnou cestu k zachování železničního mostu pod Vyšehradem?
Předpokládaný úkol nadace Most se v samém počátku projevil v dlouhodobém uvažování o železničním mostu pod Vyšehradem. Nadace, které si vzala za úkol určitou osvětu a seznámení s technickou prací ve stavitelství, založenou na reálných možnostech a přírodních zákonech a dlouhodobých zkušenostech s konstrukcemi a materiály staveb, se setkala i s dlouholetým problémem, který se zatím příliš neposunul. V souladu s vyjádřením ČKAIT, které v posledních dnech požaduje stavbu mostu nového se paradoxně objevuje možnost zachování původní konstrukce dvojkolejného mostu s parabolickými hlavními nosníky, na které jsme byli zvyklí. Stavbou nového mostu by odpadl složitý provoz na jednokolejném provizoriu, a hlavně nejistota spojená s demontáží rozebráním a náhradou, či překonstruováním stoletých prvků mostu. Pokud by výsledkem tohoto postupu byla nutnost celou myšlenku výměny a změn opustit, tak konstrukce zanikne.
Patrně jedinou cestou pro zachování technické památky je její demontáž a přenesení na jiné místo, jak již bylo navrhováno během soutěžního dialogu. Ano nebylo by to levné ani snadné, nicméně z hlediska dochování by takové řešení bylo bez zásadních změn konstrukce, pouze s repasí částí prvků a detailů a úpravou nové mostovky. Patrně by takové řešení přineslo i časovou úsporu. Veřejnost by se dočkala řešení situace rychleji. Restaurování konstrukce by mohlo proběhnout souběžně se stavbou nového mostu, a jeho provedení by mělo být kvalitní.
Ze strany památkové ochrany by to asi bylo výhodnější, volba mezi možným zánikem a přenosem není snadná, ale i za našich dějin památkové péče máme příklady kdy přesunutí památky do jiné pozice bylo přijato kladně / kaple sv. Máří Magdaleny pod Letnou, farní kostel ve zlikvidovaném Mostě/. To že je most po několik generací součástí obrazu Prahy je rovinou citovou. I zde se museli obyvatelé Prahy vyrovnat se změnou pohledného řetězového mostu Císaře Františka I, nebo zavěšeného mostu císaře Františka Josefa I s řetězy a později lany. Oba visuté mosty byly takřka sto let součástí panoramatu města nad Vltavou, a jistě byla jejich demontáž předmětem emocionálního pohnutí. Jejich menší bratr, řetězový most v Podolsku, však měl osud příznivější, po přenesení dnes žije dál, nedaleko obce Stádlec na Lužnici. Pokusme se popřát stejné zacházení i mostu pod Vyšehradem.
Nadace Most a její budoucí úkoly
Založení nadace Most je patrně výsledkem snah o ukotvení pozice technicky vzdělaných osob v současné době, která není jednoduchá a probíhají v ní posuny, které se těžko předvídají. Nadace by měla ukázat veřejnosti, že práce v oboru stavebního ruchu není jen jakousi opakovanou rutinou, ale i tvůrčí prací, která vyžaduje široké vzdělání dlouhodobé zkušenosti a dovednosti, které není možno získat bez sledování mnoha oborů technických a společenských a jejich vlivu na rozvoj poznání.
Nikdy nelze oddělit technickou a výtvarnou práci od dalších druhů činnosti, jakými je poznání v oboru přírodních věd, poznání mezilidských vztahů, historie, umění a představ o světě v duchovní oblasti. Nadace most nechce být pouhým stavovským zařízením, tím by jen konkurovala již existujícím, a po desetiletí zavedeným institucím, které v rámci svých možností tvůrčí a technickou práci podporují. Není ani tím co se dnes nazývá lobbistickou institucí, tedy tím, co naši předkové nazývali sdružením zájemníků.
Snahou nadace Most je nalezení možností spolupráce mezi všemi obory, které se zabývají hmotnou kulturou a budováním nových děl ovlivňujících život občanů. Nemělo by se jednat jen o technické a dopravní stavby, jak to vyplývá z názvu Most, ale o abstraktní mosty mezi různými skupinami odborníků, které by měly hledat jak kořeny naší kultury v podobě památek a technických zkušeností minulosti a možnosti technické práce a technických děl pro budoucnost. Nadace Most bude chtít narovnání zkreslení, která technické dílo považují za likvidační pro ochranu přírody a prostředí. Nadace Most se bude snažit o dlouhodobou funkci občanské společnosti s rozumným a stálým právním systémem, který nebude chaoticky měněn a zneužíván pro krátkodobé a osobní cíle. Budeme se také snažit o zvýšení povědomí veřejnosti o práci techniků a jejím propojením s dalšími obory, spolu s vykořeněním pověr o nezájmu techniků o cokoliv. Jejich údajným nezájmem o cokoliv jiného se bude Most zabývat i vyvážením citu k přírodě a tradici s racionálním hospodařením a rozvojem společnosti k blahu všech občanů.
Je jasné, že možnosti nadace nejsou nikterak rozsáhlé, bude se jednat o práci vesměs dobrovolnou, ale snad malý rozsah informací a sdělení, která budou komunikovat s lidmi, zlepší poměr mezi aktivními techniky a uživateli jejich díla.
Problémy památkové péče z hlediska technické práce na sklonku roku 2025
Památkové péče má za sebou již sto padesát let soužití s technickou prací a lze konstatovat že bez podpory techniků by nikdy nemohla dosáhnout příznivých výsledků. Vztah obou oborů se vyvíjel, což není nic neobvyklého v relativně mladých oborech, které se musí vyrovnat se společenskými změnami posledních dvou století. Rovněž změna výtvarného názoru a vnímání hodnot dlouhodobého užívání staveb a movitých statků, měla vliv na výběr památek hodných zachování.
V posledním desetiletí nastává jistý zkrat, nebo výrazná názorová změna, která se promítá do řešení ochrany památek. To se projevuje mnohdy tím, že jak památkáři, tak i technici se mnohdy nemohou shodnout. Nepříznivý stav ještě zhoršuje rozhodovací systém ve stavebním řízení, který je svěřen odborné instituci a jejím pracovištím /NPÚ/, ale konečné stanovisko a rozhodnutí dávají odbory v správních orgánech obcí, či obcí pověřených. Do procesu pak vstupují i spolky, sdružení a skupiny aktivistů, jejichž odborná úroveň je značně nevyrovnaná. Od spolků se staletou tradicí a odborně způsobilých, až po náhodně vzniklá sdružení, hájící mnohdy problematické zásady a zájmy, někdy neurčitého původu. Díky medializaci se pak k problémům vyjadřují lidé omezeně kompetentní a pokud jsou přesvědčiví, mohou vyvolat bázeň politiků, kteří pak rozhodnou špatně.
Asi by bylo dobré se zamyslet, jak by stavovská organizace, kterou bezesporu ČKAIT je mohla napomoci vzniklé situaci.
Dovoluji si pojmenovat několik nejaktuálnějších oblastí ve styku odborné technické práce a památkové péče.
Problémem č. 1 se mi jeví časový posun, který zvyšuje zájem o stavby z 20. století, které dlouho nebyly zahrnovány do památkové ochrany. Nejvíce se to týká staveb z druhé poloviny dvacátého století, kde se nejvíce objevují diskuse o zachování či nezachování staveb. Bylo sice provedeno několik vzorových restaurování modernistických budov, ale vesměs šlo o stavby menšího rozsahu. Dnes však dožívají velké stavby postavené dle myšlenek nových architektonických směrů, které jsou často problematické co do životnosti materiálů a konstrukcí. K tomu se připojuje i morální a účelové zastarání spojené s velikostí budov. Poslední nevýhodou jsou pak požadavky energetické a hygienické, které mnohdy činí budovu ze současných názorů nepoužitelnou. V posledních dvaceti letech proběhlo mnoho diskusí o takových stavbách a bylo silně omezeno jejich prohlášení památkami. Rozpor mezi ochranou a technickými možnostmi je zde obtížně řešitelný, až neřešitelný. Této problematice by měla být věnována vyšší pozornost, případů bude přibývat. Mohou se stát hlavním problémem památkové péče ve velkých městech.
Problémem č. 2, je otázka technických památek, kterým je do poloviny dvacátého století věnována stále větší pozornost a zvyšuje se i zájem laické veřejnosti o tento typ stavební památky. Již od 80. let dvacátého století je i u nás poukazováno na možnost konverze těchto staveb, ale výsledky nejsou úměrné vynaloženému úsilí. Konverze je omezena následným využitím, které se objevuje spíše v oblasti kulturních a naučných zařízení. Jejich počet je však omezený, společnost má omezené množství prostředků pro jejich realizaci, a hlavně pak i pro udržení provozu, mnohdy objemných staveb. Konverze se pak mnohde mění a architektonické výpůjčky zlomků budov a jejich konstrukcí.
V poslední době se pole technických památek stává bojištěm v oblasti mostů, kde je patrně dožívání konstrukcí a změna názorů na užitnou hodnotu je díky zvýšeným nárokům největší. Zde se pak dostává do sporu rozum a cit a dochází k pomíjení technických závěrů o stavu staveb a jejich materiálu, které jsou sice racionální, ale snadno ho překonají pocity a mediálně atraktivní výroky.
Problémem č. 3 jsou otázky energetické udržitelnosti staveb, dnes se neustále zvyšuje tak na omezení spotřeby energií v budovách. Zde se tisíciletá řada stavebních památek dostává do nevýhodné pozice, budovy nejsou schopny vyhovět stále přísnějším požadavkům které jsou v rozporu s dochovaným, nebo restaurovaným stavem. Dojde tím k vyloučení většího počtu staveb z užití pro dlouhodobý pobyt a pro funkci běžných staveb. Velká část památek se bude stávat stavbami pro sezonní použití. Druhou větví problému je i skutečnost, že stavby dlouhodobě nevytápěné či netemperované chátrají rychleji. Nalezení rovnováhy v této oblasti je nejen problémem památkářským ale i technickým.
Na závěr jen malou poznámku o stavu inženýrského oboru. V současné společnosti je technická práce vnímána nepříliš vážně. To platí i v památkové péči, kde je názoru technika nadřazován názor společenských věd, nebo názor společensky či politicky viditelných osob. Není to nic nového, již v druhé polovině 19. století nacházíme podobné povzdechy v Časopisu inženýrů a architektů, kdy se při zaměstnávání ve veřejné službě častěji objevují lidé bez technického vzdělání. Nakonec i při studiu dějin stavitelství se často setkáváme s bojem o existenci zaměstnanců s technickým vzděláním a dovedností, a to i v tehdejších elitních oborech, jako je železnice.
Tato skutečnost by měla být ze strany ČKAIT vnímána jako jeden z důležitých úkolů které by techniky motivovaly, mohlo by pak být dosaženo stavu, že přibyde zájemců o vykonávání skutečné technické práce.
V Praze, prosinec 2025
Ing. V. Jandáček
Ing. Václav Jandáček
- autorizovaný inženýr, specialista na historické stavební konstrukce, člen Klubu Za starou Prahu
